Vždycky mě lákalo poznávat nové, ComfortJety musím zkusit

Rozprávění vzniklo mezi stanicemi Bad Schandau a Praha na palubě EC 177, jehož jídelní vůz během nočního odstavení v Německu stihla porucha na vytápění. Ani to ale neznamenalo, že by pro cestující nefungoval. „Tak jako nás občas stihne nějaký zdravotní problém, tak i vagon je jenom stroj, který se občas porouchá,“ glosoval to Pavel Peterka při zároveň vřelém i chladném setkání. „Na druhou stranu – na to, že jde už o třicetiletý vagon, tak je z mého pohledu ve velmi dobré kondici a ve štychu nás skutečně nechává zcela výjimečně.“
Spíše, když už, si musí poradit s mimořádnými událostmi takříkajíc zvenčí. „Nejběžnější jsou překážky na trati, ať už vlivem povětrnostních podmínek, nebo nějaké smutnější události, kdy vlak někoho srazí. V tu chvíli se zastaví provoz na celé trati, dispečeři mají co dělat, aby řešili aktuální situaci. Pro nás to ovšem mnohdy znamená nečekané obracení soupravy, která může místo v Praze skončit v Hamburku.“
Naštěstí právě jídelní vůz dokáže problém značně sanovat. „Od toho jsme tady. V tu chvíli se jídelní vůz může stát i místem jakési mentální první pomoci, kdy snad dokážeme cestujícím ulevit od momentální starosti, protože každá mimořádnost starosti cestujícím přináší. A tím, že mu tu nabídneme vlídné slovo a něco dobrého, ho třeba trochu uklidníme a lépe naladíme.“
Ano, jako se v některých hostincích chodí na konkrétní vrchní, přichází se i mezi Prahou a Baltským (či Severním) mořem na pana Peterku. „První jízdu jsem tu měl v prosinci 2002, to byl mimořádný záskok za Vindobonu, ale pravidelně jsem začal jezdit v červnu 2003. Za tu dobu jsme stihli jezdit do Westerlandu na ostrově Sylt, dánského Aarhusu, Stralsundu, na Ostseebad Binz… No už jsme toho prostřídali dost.“

Poutavé Činoherní studio
Dá se po letech na stejné trase stále objevovat něco nového? „Když je čas, je třeba se dívat z okna. Vždy se najde něco nového. V tuhle chvíli je číslo jedna Ústí nad Labem a pohled k Varšavské ulici, tedy Činohernímu studiu, kde lze vytušit divadelní hru Jídelní vůz Davida Šiktance a mé druhé jevištní já v podobě Honzy Plouhara. Nikdy bych netušil, že takhle v rovině duchovní uvíznu zrovna v Ústí nad Labem,“ usmívá se. 
„Potom samozřejmě související údolí Labe, to nelze jinak, historické nosové hodiny v Dolním Žlebu, v Drážďanech při jízdě přes Labe pohled k opeře, v Radebeulu úzkorozchodný parní vlak, když jedeme s kolegou kuchařem Davidem, musíme jako letečtí fanoušci sledovat letadla kolem berlínského letiště. Další věc, kterou s Davidem máme společnou, je hlídání bývalé hranice Západního Berlína Büchen. A když máme kliku a projíždíme Berlínem takzvaně ‚vrchem‘, tak je toho spousta – Alexandrovo náměstí, Berlínská věž, zoologická zahrada a blízké plavební komory… Nebo ve Wittenberge, kde byla továrna na šicí stroje, jež dávno nefunguje, ale jsou tam hodiny, které stále ukazují přesný čas. A je tam rovněž malé železniční muzeum. Vždy se rád alespoň podívám. A kdybych jel stokrát přes obrovský nýtovaný most v Rendsburgu, tak se na něj stokrát zahledím.“
Jak si Pavel Peterka všímá hranice mezi Západním a Východním Německem, tak tu česko-německou naopak příliš nevnímá. „Pro mě ta hranice není. Za ta léta už nemám pocit, že bych cestou do Německa jezdil do ciziny. České i německé kolegy považuju za jednu rodinu. Ale obecně si myslím, že česko-německé vztahy jsou alespoň z palubní úrovně výborné. Chtěl bych býti optimistou a doufám, že to tak zůstane i přes všechny prodavače strachu, kteří se v poslední době vyrojili. Věřím ve zdravý rozum.“
Osamění mezi střídajícími se neznámými tvářemi na palubě nepociťuje. „Jsem trochu jiný. Ani mě nad tím nikdy nenapadlo přemýšlet. Lidi v práci potřebuju, a když večer zavřeme a odejdou, i já uvítám chvilku klidu. Rád zmiňuji Jana Wericha, který říkal, že potřeboval po práci klid, a proto chodil na ryby. Na rozdíl od jeho kamaráda Jiřího Trnky, ten naopak potřeboval v práci klid, a tak se kaž­dý pátek vracel do své oblíbené vinárny, kde si nechával hrát a bavit se.“
Jaké tedy jsou jeho „ryby“? „Knihy, film, divadlo a rozhlas. Nejraději ale odpočívám doma. V kruhu nejbližších. Můj režim pro ně ostatně také není jednoduchý, to vím, a za jejich pochopení jsem jim moc vděčný,“ oceňuje.

Divadlo jako železnice
Divadlo se jeho životem vine podobně jako železná dráha. „Asi to někde ve mně je už z dřívějších časů, kdy jsem se učil hospodskému řemeslu. Jeden pan číšník ve školní provozovně, který dříve pracoval v kultuře, ale po roce 1968 nemohl pokračovat a šel na hotelovou školu, tak tenhle pan Karel Bartovský vedl v naší škole divadelní kroužek a notně čerpal z poetiky Divadel malých forem a zejména Osvobozeného divadla, Semaforu a dalších, díky němu jsme mohli nahlédnout za mnohé divadelní opony, které v té době byly odsouzeny k tomu, aby je nikdo neodhrnoval. A on nám tu možnost dal.“
Nemůžeme v této souvislosti nezmínit divadelní představení ústeckého Činoherního studia Jídelní vůz, které pod vedením režiséra Davida Šiktance učinilo Pavla Peterku a jeho pracovní plac nesmrtelnými. „Seděli jsme na premiéře s manželkou vedle sebe a je pravda, že u některých situací, monologů a dialogů jsme do sebe museli lehce ťuknout kolenem. Leccos nám to připomínalo a odcházeli jsme s velmi dobrým pocitem, protože Davidovi Šiktancovi se podařilo převést na jeviště přesně to, co se tu odehrává.“

„Ale! Nazdar!“ Shodou okolností přesně v tu chvíli v Ústí nad Labem přistupuje David Šiktanc na cestě z ústeckého divadla do Prahy a logicky vstupuje do hovoru.
„David jako by z dortu symbolizujícího celou cestu vykrojil část mezi Prahou a Ústím, přesně ji vložil na jeviště a přidal tam za sebe šlehačku s třešní,“ říká Peterka. „Nic tam nelže, nic tam nebylo navíc.“ Což je od pravidelného, letitého a nadšeného divadelního diváka velká pochvala.

Osobní dramaturg
A na čem byl naposledy? „Tady David je takový můj osobní dramaturg a já nevím, co před ním mohu prozradit. Jednou jsem se během volna chystal v Praze do divadla a zmínil jsem se před Davidem, načež zaznělo ostré: ‚Ne, na tohle nepůjdeš, nebudeš si kazit vkus,‘ následně mi za pět minut zavolal zpět a oznámil mi, do kterého divadla v kolik hodin půjdu a na které pokladně mám shánět lístky.
Naposledy jsem byl ale patrně na Škole žen právě v Činoherním studiu. Skončil jsem směnu v Praze, sedl do auta a dojel do Ústí na představení. Já už asi nejsem úplně normální divák. Mimochodem, Davidovy kusy pro mě mají až terapeutické účinky, vzpomínám, jak jsem jel na jeho Višňový sad s jakousi nechutí k ruské klasice, takové to, jak se lidé potácí po jevišti a přemýšlí, zdali se zastřelí tady, nebo až v Petrohradu, a odjel v tomto ohledu proměněn.“
V tu chvíli přichází z kuchyně další výdej pro dámy opodál. Pavel Peterka, tak jako tisíckrát předtím, bere jídlo a pití, v tomto případě teplé palačinky a studené pivo, a nese je ke stolku obsazenému divačkami, jež evidentně přišly speciálně na jeho představení. „Tak tady to je, dámy. Chcete vyfotit?“ Dámy s úsměvem přitakávají. „Počkejte, takhle jsem vidět v odraze.“ – „No, to bychom si právě přály!“ – „Tak se podívejte, ale upozorňuji, že nejsem žádný Sudek.“
Poslední téma před konečnou stanicí v Praze se vyloženě nabízí – šel by raději s klasickým jídelním vozem na novou štaci, nebo dá přednost ComfortJetům a očekávanému rozšíření obzorů směrem do Dánska? „To je hodně těžká otázka,“ přemýšlí Peterka. „Dlouholetý vztah s tímhle vozem by asi velel, abych se vydal tam, kam se vydá. Ale to, co se mě tady vždycky přitahovalo, byla možnost poznávat nové. Především destinace. A já to asi musím zkusit, abych zase poznal něco nového a moderního v železniční dopravě. Zkusím ComfortJet. A uvidíme.“